^{Drachenwand, Rakousko.}

Nedejte na první dojem i krásná ranní obloha může skrývat mraky, obzvlášť za 700m vysokým horským štítem. Ne, nebojte se, nemluvím o zkaženém počasí, to zůstalo krásné až do večera, ale přece jenom mám na tuto ferratu trochu pochmurnější vzpomínku.

Poučení první: nikdy nechodťe na frekventovanou ferratu pozdě, obzvlášť ne o víkendu.

V mládí jsem moc často pod širákem nespal, ......  no abych se přiznal, vůbec jsem nespal pod širákem, poprvé až před pár lety v Alpách. Zato si to teď pořádně užívám. Většinou přespíme u parkoviště, blízko nástupu na stěnu. Odpoledne přijíždíme na místo a nacházíme vhodné místečko pro auto i na spaní. I když máme za sebou celodenní Traunstein asi 70km odtud, jedeme se ještě podívat k jezeru Mondsee, v odpoledním slunci se stíny prodlužují a barvy zlátnou. Procházíme také nedaleký autokemp, až sem přijedeme s rodinou, můžeme přespat i tady, paráda. Zpátky na parkoviště, nohy bolí, světlo se ztrácí. Rozbalíme podložky, spacáky a uléháme. Opravdová odměna po náročné cestě je hvězdné nebe nad námi, bez světelného odpadu z měst je to impozntní podívaná.

 Ráno je chladné a z delší trávy na louce máme spacáky úplně promočené. Za chvíli vyjde za stromy slunce a paprsky osvítí kapky rosy a ...... ohlížím se za sebe, čeká mě ohromující pohled na štít. Je jako ze zlata a dochází mi, že nás bude celou trasu slunce pálit do zad. Takže co nejdřív na cestu, je krásná neděle a to si málokdo v téhle oblasti nechá ujít.

Poučení druhé: nikdy si nezapoměňte boty doma.

No, je to tak, ale v keckách se to taky dá. Dál už bych to snad ani nerozebíral. Nástup na ferratu začíná po pětiminutové procházce dlouhými žebříky. A na žebříku tři lidé, dva kluci, jedna dívka. Po chvilce pozorování poté, co jsme se navlékli do úvazků usuzujeme, že jeden zkušenější radí páru začátečníků jak na to. Po chvilce jsme je dolezli a po domluvě přelezli. Shodujeme se v tom, že učit dva začátečníky najednou není moc dobré a lezeme dál. Pod nástupem už se shromažďuje velká skupina a barevné helmy se kupí pod žebříky.

Poučení třetí a poslední: každý stup a úchyt si zkontroluj.

Pohodové lezení, slunce sice začíná popichovat do zad, ale cesta ubývá rychle. Tenhle klettersteig je známý tím, že je lehce přístupný a o to delší na stěně. Ale méně se mluví o tom, že skála je hodně zvětralá, to samé s podložím. A to už se blížím k té tmavé skrně na jinak krásném obrazu toho dne. Výkřik "stein" se rozléhá pod námi do skalních stěn. Ještě nedoznívá ozvěna hlasu a my slyšíme padající kámen. Podle zvuku to není žádná hrstka kamínků, ale pořádný balvan, který s dunění strhává do údolí další kusy. Po chvíli ticho přerušují vzrušené pokřiky pod námi. Usedneme na větší planince v rozsedlině po stromy a beze slova odpočíváme. Asi po patnácti minutách slyšíme z údolí přilétat vrtulník, začíná záchranná akce v těžko přístupném terénu. Zvuk vrtulníku se po nekoněčných minutách začíná vzdalovat a my vyrážíme dál, do téhle chvíle nás nikdo nedolezl, bude to asi vážné. Když jsme těsně pod vrcholem vrtulník přilétá podruhé a to už je jisté, že dnes se cesta zavírá. Nás se to ale netýká, sestupujeme po druhé straně hory.

U malé tůňky s ledovou vodou ve stínu lesa chladíme rozpálené tělo a oba dva se shodujeme, že tohle asi musí člověk vidět, tedy ne na vlastní kůži zažít, aby znovu získal pomalu se vzdalující respekt ze skal a nezapomněl na to hlavní poučení - naučil mě ho můj kamarád, že ferrata končí až dole na parkovišti. No a mě budou puchýře jak pětikoruny delší čas připomínat, že nemám zapomínat boty.